Už přišlo jaro i k nám do Kanady.:) JUPÍÍ! Teda ve Vancouveru člověk nikdy neví, za pár dní bude možná (zcela jistě) zase pršet. Ale co? Teďka je náááádherně, takže si to užívám na maximum. A protože moje days off jsou většinou středy a čtvrtky, tak jsem minulý týden přemýšlela, co podniknu. Ráďa byl klasicky v práci a já se rozhodně nechtěla plácat doma.:)
No ale co chcete dělat, že jo. Když tu nikoho neznáte.:D
Mě se “díkybohu” při cestě do Kanady stal takový menší fail. To si takhle letím krásně z Prahy do Copenhagenu – vše proběhlo hladce. V Copenhagenu jsem si vyzvedla zavazadlo, odbavila se na další let a lelkovala na letišti. Jelikož to byla moje první cesta za oceán a ještě k tomu všemu jsem letěla sama, cítila jsem lehkou nervozitu. Obří nervozitu jsem začala pociťovat asi tak po 12 hodině polední, kdy na tabuli ještě ani nebylo číslo gatu, ze kterého mi to mělo letět ve 12:55 směr Island. Na zhroucení jsem se cítila ve chvíli, kdy na mě vyskočilo, že můj let má zpoždění 3 hodiny. Můžu odpřísáhnout, že první co mě napadlo bylo, že se prostě a jednoduše rozbrečím. To jsem si asi po třech vteřinách zakázala a poručila si: “Moniko koukej se vzpamatovat a raději přemýšlej, co budeš dělat.”. No jo, ale já prostě nevěděla, jak to chodí, že jo. Tak jsem si vykročila směr informace. Odtamtud mě poslali na další přepážku. Pán si mě vyslechl, vzal si můj pas a usadil mě. Asi po půl hodince si mě znovu zavolal a oznámil mi, že můžu za 2 hodinky letět, a že prosím poletím přes Chicago. Já bych s tím samozřejmě problém neměla, ale to bych nejdřív musela mít taky americký víza, třeba. No nic. Vzhledem k okolnostem jsem tedy pánovi vysvětlila, že přes Chicago to jaksi nepůjde, a tak mi tedy zabookoval let do Londýna a z Londýna do Vancouveru . Dobrá zpráva nakonec, prý že se vůbec nemusím starat o zavazadlo.
UF. To šlo docela hladce.
Let z Copenhagenu do Londýna měl zase zpoždění, díkybohu ne nijak dramaticky dlouhé. Když ke mě ale během letu přišla letuška a ptala se mě, zda se jmenuji Monika, už jsem začala mít podezření, že je něco špatně. Taky že jo. Bookli mi totiž let do Vanu, který jsem ale nemohla stihnout. Bylo teda nutné vyzvednout si zavazadlo v Londýně, které by tam údajně mělo být, naštěstí opravdu bylo. Zajít znovu na aerolinky, celou situaci přeříkat a poprosit je aby mi dali let v 18:00 místo 17:30. “To stihnete.” říkali. No, já bych to možná i stihla, kdyby v tom letadle bylo ještě nějaké místo.
A tady už jsem se seznámila s Caroline. Holčina, která měla úplně ten samý problém. Letěla totiž taky z Copenhagenu do Vancouveru.
Kde jsem to skončila? Jo, oni neměli místo v letadle, představte si to. Jejich nabídka zněla zhruba takto: “Poletíte někdy v noci do Toronta, tam počkáte a odpoledne Vám to letí do Vancouveru.”. Tak to teda prrrr, to ani náhodou. A tak nám po tom nekonečném dni dali po tom všem poukaz na hotel včetně večeře i snídaně a nový let na druhý den odpoledne. Nakonec jsem za to byla moc ráda. Dala jsem si pěkně sprchu, dobrou véču, krásně jsem se vyspala a potkala Caroline.:) Všechno se děje z nějakého důvodu.
Druhý den jsme po snídani sbalily svoje saky paky a jely na letiště. Háček je v tom, že my trubky jsme si nevyměnily čísla a protože si mě v Londýně vzali před vstupem do letadla stranou a chtěli si evidentně povídat, Carrie jsem už nenašla. Snažila jsem se jí několikrát hledat na FB, ale neúspěšně. Neznala jsem totiž její příjmení. Pak jsem si ale vzpomněla, že její tatínek žije v Birminghamu, tak jsem prostě zadala do vyhledávače “Caroline Birmingham”.
Asi před deseti dny, světe div se, se mi ji podařilo najít.
Byla jsem štěstím bez sebe. Rychle jsem jí nadatlovala zprávu. Carrie evidentně nemohla uvěřit vlastním očím, že se mi ji vážně podařilo najít.
A tak jsme společně ještě s Yael a Romane (její dvě spolužačky) podnikly výlet na Bowen Island. Holkám už bohužel čas v Kanadě pomalu vypršel a vrací se zpět do Evropy, ale tam se právě znovu setkáme.
